Země, která se neukazuje hned.
Alžírsko není místo, které by se nabízelo.
Nevábí, neláká, neslibuje. Je spíš jako krajina, která si tě nejdřív změří — a teprve pak se rozhodne, jestli tě pustí blíž.
Na severu se dotýká Středozemního moře. Bílé domy se tam opírají o svahy, ulice jsou úzké a světlo tvrdé. Všechno má ostré hrany, ale nic nepůsobí uspěchaně. Čas tu není lineární — spíš se rozprostírá, jako teplo na kameni.
Čím víc jdeš na jih, tím víc se svět zjednodušuje.
Přibývá ticho. Přibývá prostor. Saharská krajina není prázdná — jen přestává mluvit jazykem, na který jsme zvyklí. Věci tu nejsou proto, aby zaujaly. Jsou tu, protože jsou.
Města působí uzavřeně. Ne nepřátelsky — spíš zdrženlivě. Lidé se neusmívají pro cizí oko, ale když se zastavíš dostatečně dlouho, všimneš si drobných gest. Nabídnutého čaje. Krátkého pohledu. Klidu v hlase.
Alžírsko tě nenutí chápat ho celé.
Stačí přijmout, že některé vrstvy zůstanou skryté. Že ne všechno musí být vysvětleno. Že není nutné všechno vidět.
Možná právě proto zůstává v paměti déle než místa, která se snaží zaujmout okamžitě.
